DIY blog s návody, výtvarnými tipy a cestami za inspirací

1. února 2022

Rozhovor s Mámou za vodou: Jak se žije Americký sen?

Aničku Rathkopf sleduju skoro od začátku, co píše blog Máma za vodou. Zaujal mě její pohled matky v cizině, v roce 2017 se spolu s manželem každodenně fotili a dokumentovali Annin život s rakovinou a průchod chemoterapií. Teď mají fotoprojekt doborovolníků, kteří pomáhají lidem zasaženým pandemií – ať už ekonomicky nebo zdravotně. Situace v USA je teď dost komplikovaná... o tom všem jsme si nedávno společně povídaly po telefonu.



Už před rokem jsem ji chtěla pozvat na pódium Mamafestu, ale bohužel jsme se minuly s termínem. Tak si s ní teď přečtěte rozhovor. 

Anna Rathkopf žije za velkou louží už 13 let. Svého muže sice poznala v Česku, ale rozhodli se společně odstěhovat do Brooklynu, odkud její manžel pochází. Oba se živí jako fotografové a mají pětiletého syna.

Jaké bylo odjet do Ameriky nastálo?

S manželem jsme se potkali někdy v roce 2005 v Lucerně na 80tkách. On zde učil Angličtinu, Praha měla být jeho první zastávka na cestě kolem světa, jenže potkal mě, tak už pak sám nikam nechtěl a rozhodli jsme se cestovat spolu. Zpočátku jsme do New Yorku ani nechtěli, prostě to tak dopadlo, že teď bydlíme tady. Chtěli jsme jen být spolu, vzali jsme se a odjeli. Moje první týdny v New Yorku byly zvláštní. Všechno znáš z filmů, ale najednou jsi v tom. Připadá ti to povědomé, ale vlastně je to úplně cizí. 

Měla jsem vystudovanou judaistiku a přijali mě v Centre of Jewish history. Později jsem pomáhala získat zpět majetek zabavený nacisty.


Tak to jsi měla dobrou práci. Kdy ses vlastně stala fotografkou? Myslela jsem, že během mateřské...

V USA není žádná mateřská ani rodičovská dovolená ustanovená federálním zákonem, žádný přerod se nekonal. Ve státě New York je 3měsíční mateřská, jinak nic a placená je jen od loňského roku. Prostě tě 3 jen měsíce nevyhodí.

Některé větší firmy tu nabízí delší mateřskou. Po porodu jsem se ještě vrátila, báli jsme se přechodu na volnou nohu. Měla jsem díky svojí práci na nás napsané zdravotní pojištění.

A k focení ses tedy dostala kdy? 

Fotila jsem prakticky odmalička, vždycky jsem k umění tíhla. Mám pro to zázemí i v rodině: maminka je malířka, strýc fotograf.

Rakovina mě nakopla, abych šla fotit na full time, do té doby jsem to měla jen jako vedlejší činnost k práci. Lidi s rakovinou tu chodí během chema normálně do práce. Nemohou si dovolit mít neplacené volno. Neexistuje tu žádná nemocenská jako je v Evropě, kdy vám zaměstnavatel něco platí a potom stát. Tady pokud onemocníte, většinou pracujete, můžete jít maximálně na neplacené volno.


Diagnostikují vám rakovinu a vy jdete s touhle zprávou rovnou do práce. 

Během terapie jsem pak byla u vedení na koberečku, harrasement od zaměstnavatele je tu v takových případech běžný. Pracovala jsem pro N.Y. state. Byla jsem bez vlasů, obočí. Šéfová si mě zavolala, ani se nezeptala, jak mi je, ale vytkla mi, že nezvládám. Měla jsem si to nahrávat.

Jak se u tebe nemoc projevila? Při klasické kontrole? 

Nahmatala jsem si bulku, ultrazvuk pak sice našel něco, ale mamograf mi nic neobjevil. Až biopsie ano. Prošla jsem si chemoterapií, radiací, ale tím to neskončilo. Ještě 8 let budu brát prášky na potlačení tvorby estrogenu. Někomu zmizí menstruace, má bolesti, je mu špatně od žaludku, může trpět bolestmi hlavy, hodně velké bolesti kloubů a křeče jsou další vedlejší účinek.

Nejhorší je, když ti lidi začnou psát: posílám ti sílu, ty to přežiješ, ale vlastně vůbec netuší, co cítíš. Je ti tak, že sedíš a nedokážeš ani mluvit, protože jsi hrozně unavená. „Mám se počůrat, nebo jít na záchod?“ Vedle tebe sedí manžel a ptá se, jak ti je. A ty nedokážeš ani odpovědět. Nedokážeš ani promluvit. Ani pár kroků, ani pár slov...

V USA se odvrací od trendu růžové bojovnice vyhrála jsem boj – pacientka toho má plné zuby. Rakovina s tebou prožije celý život. A taky je to neohleduplný vůči lidem, kteří umřou.

Zaregistrovala jsem váš fotoprojekt? Manžel tě fotil každý den během léčebné terapie?

Ano, hned 2. den po oznámení diagnózy jsme se začali fotit. Nejen on mě, ale i já jeho. Každý den. Našli jsme si svůj projekt. Dokumentovali jsme to. Cesty metrem, chemoterapie, snažili jsme se zachytit momentální situaci.

V dalším projektu jsme rok sledovali ženy s rakovinou prsu, jejich příběhy tu nejsou tolik publikované. Třeba černošky to tu mají těžší v léčbě, jejich bulky jsou odsouvány. Dělá se jakože nic a pak mají horší diagnózu. U černošek postižených rakovinou je o 40 % vyšší úmortnost než u bělošek.



Jak se žije fotografům v USA?

Tak poměrně těžce, prosadit se je těžký a placený to taky nebývá nějak skvěle. Na druhou stranu jsi svým pánem a děláš co tě baví, to je velký plus. Celkově je v NYC těžký být na volný noze, už jenom kvůli tomu, kolik stojí zdravotní a další, třeba školka tu stojí klidně 1200 měsíčně. být na volný noze není asi nikde jednoduchý, jen třeba v Čechách je zdravotní poměrně v pohodě dosažitelný, školky taky. Sama si hledám klienty přes socky, agentury.

Fotila jsem prakticky odmalička, vždycky jsem k umění tíhla. Mám pro to zázemí i v rodině: maminka je malířka, strýc fotograf. Tehdy jsem se rozhodla fotit na full time, do té doby jsem to měla jen jako vedlejší činnost k práci.

Nefotíme ale pro velké brandy, neděláme ani klasické komerční fotky. Náš styl je dokumentární, fotíme akce a události, svatby jsme omezili, fotíme jich pár a teď mám pocit, že jich moc stejně nebude. Co nás baví z rodinných událostí jsou Mitzvah. To je paráda Najímají si nás lidé, abychom vyprávěli jejich příběhy.

Hledáme hlavně partnery, kteří mají v sobě něco sociálního. Nedávno například novou image političky Carolyn B. Maloney. Máme blízko k neziskovkám – Prospect Park Alliance, Young survival Coalition a Susan G. Komen. Hledáme a tvoříme jim vlastní příběh. Využíváme dokumentární styl. Ukazujeme, co dělají, s lidmi, se školami.



Co s mužem vytváříte teď? Viděla jsem o vás rozhovor v magazínu Bklyner, který jsi sdílela na Facebooku. 

Koronavirová pandemie, tady u nás byla něco úplně jiného než třeba v ČR, během pár dnů jsme přišli o všechny zakázky. Paradoxně nám to ale pomohlo k tomu, že máme čas na osobní projekt, Neighborhood hero. Sledujeme dobrovolníky, kteří tu pomáhají lidem zasaženým koronavirem. Hodně lidí tu nejen ztratilo práci, ale nemají na jídlo a nájem, vzniklo tu najednou strašně moc svépomocných skupin tzv mutual aid, které jsou řízené dobrovolníky a najdete je v každé čtvrti, zatím se soustřeďujeme na Brooklyn, protože odtud jsme.

Do toho se ještě přidaly nepokoje spojené se zavražděním George Floyda. V Michiganu jsou ohromné demonstrace. Chápu je.

Ozbrojení rasisti tu můžou přijít do Kapitolu, bojovat za svoje práva a vykřikovat, že nechtějí zůstávat doma. 
Blokovali sanitkám přístup do nemocnice jako bojkot na situaci ohledně nouzového stavu (pozn. nesouhlasili s karanténou). Ultraradikální skupiny mají pocit, že mohou všechno. A pak černocha, co má rozbité zadní světlo, zastřelí. Je tu systémový rasismus (Anna psala o své zkušenosti ve Facebookovém příspěvku).

The New Jim Crow – (pozn: Jim Crow law byl rasistický zákon platný do roku 1965 týkající se rasové segregace) je kniha Michelle Alexander, která upozorňuje, že rasismus se přesunul do války proti drogám = válka proti černochům = válka proti chudobě. Máš 2,5x větší šanci, že tě zastřelí policajt, když jsi černoch. Ahmud Arbery, 25letý kluk si šel zaběhat, bohužel byl černoch, měl kapuci na hlavě a místní tatík se synem vzali zákon do svých rukou.

V Central Parku je zákaz volného pobíhání psů, hnízdí zde totiž mnoho druhů ptáků. Profesor (tmavé pleti) Christian Cooper, člen pro parkové ptactvo viděl ženu Amy Cooper, které běhal pes v oblasti hnízdění ptáků. Ženě řekl, aby psa dala na vodítko. Její reakcí bylo: Zavolám policajty a řeknu, že mě afroameričan napadá.

Bílou ženu nesmí ohrožovat afroameričan. Po tomto incidentu zakázali rasové vymezování. Když zavoláš policii, nesmíš zmiňovat rasu.

Chceme aby se změnil zákon, chceme vidět tresty pro policii. Teď na to nemáme právo, nevidíme, zda je policista jen s důtkou ve službě dál, ani jakým způsobem byl potrestaný. Funguje tu zákon, který kryje policii. Lidi tlačí na reformu policie. Dokonce už i republikáni se začínají ozývat, že to není v pořádku. (Pozn: Ten zákon se minulý prosadil, NY stát zrušil zákon tzv 50a, který byl vyloženě na ochranu policistů, kteří tak nebyli nijak stíhatelní.)




Jaké to je teď v Americe? Myslíš, že už je to nejhorší za vámi?

Nejsme otevření. Stále. Kontejnery s lidskými těly se stahují. Chladicí mrazák z ulice, po které jsme jezdili kdykoliv jsme jeli navštívit tchána s tchyní je pryč. Pandemie tu byla vlastně pořád je, záleží to stát od státu. My jsme skoro měsíc nikam nechodili, a když jsme fotili náš projekt, tak jsme si připadali úplně surreálně.

Měli jsme 2 000 mrtvých denně a teď se tlačí při zatýkání i 40 lidí v jedné cele.

Přišli jsme o všechno. Bylo to tu špatný. Jediný, co jsme slyšeli, byl hukot sanitek. Nevíme, kdy se otevřou školy. Jestli vůbec. A jak. Nikdo neuvažuje, že se otevřou tak jako to bylo předtím. Možná to bude půlka a půlka třídy na podzim.

Každý rok se mění složení třídy, předchází se tím konfliktům mezi dětmi. Nyní nastane změna: stejný kolektiv. Děti se k sobě nesmí přibližovat. V Queens teď pediatři zaznamenali u dětí zvláštní horečky. Neví, co to je, ale děti mají jeden den horečky, druhý den je nemá, za tři dny zas. Snad už bude brzy zase dobře.

Domácí výuka se synem

To já také doufám. Děkuju za rozhovor. Kdy vlastně dorazíš do Prahy?


Do Prahy se chystám jen nevím kdy, letos to asi nevidím a mám pocit, že by nás tam lidé stejně neuvítali, jako abych přijela a dva týdny seděla v bytě v karanténě, tak to se mi nechce.

Shrnutí, informace, zdroje:




































Be First to Post Comment !
Okomentovat

Děkuji za komentáře. Pokud jej vyhodnotím jako spam, ohodnotím patřičně také stránku, na níž odkazujete.

Kontaktní formulář

Název

E-mail *

Vzkaz *